Výběr z tvorby

Zazimování.
Zazimování.

V podzimní zahradě cinká déšť
o zapomenuté listy ve větvích

v uších se nám sypou korále
stojíme uprostřed
a necháváme se unášet vůní půdy
vůní blížícího se smíření se zimou
která nám může poodhalit tajemství metafor...

...netřásli jsme jen stromy
abychom měli jablka na kompot
lezli jsme do korun
a trhali česáčkem ty nejlepší
a stejně musíme sypat ze stráně
shnilé vzpomínky na dozrálé barvy léta
i přesto že máme dobrý sklep
alespoň nám se dobrý zdá být...
Šustivě neklidná chůze.
Šustivě neklidná chůze.

V domě
kde přebývám jako host
vyšperkovaném květináči
v nichž si čas od času
leckdo típne cigáro
poslouchám Stivínův saxofon
jenž ve mě probouzí
Tvůj klid před bouří....vzrušeně objímám mozaiku tónů.

Saxofon střídá flétna
která mi připomíná
Tvou šustivě neklidnou chůzi v podzimním parku
pátrající mezi oholenými stromy
po alespoň jeden den nikým nedotčeném místě
na němž bys mohla vyšeptat
své meziřádkové střípky
nerušit a nebýt rušena
drmolit pro druhé možná páté přes deváté
pro sebe však zcela určitě blues.
Válka v člověku.
Válka v člověku.

Jako by hledala žvýkačku s nejvytrvalejší chutí
pobíhá ztracená zebra z rozbombardovaného ZOO parku
po sutinách domů
a je na nich stejně absurdně doma
jako člověk
který ještě nezapomněl své jméno
co dostal ve chvíli
kdy si sotva stačil poprvé ocucat paleček
na pečlivě vyvařeném prostěradle
v starostlivém pohledu své milující matky...

Loni
v Siera Leone
pronesl člověk poslední slova :
"Abyste mě nezastřelili..."

a pak dostal ochutnat
trošku ze zásobníku
a filmař se mohl přesvědčit
že optika jeho kamery
umí skutečně zaostřit
i padající předmět.
Možná...
Možná...

Když jsem našel kuráž pozorovat
podobu člověka v protějším okně
až se odlíčí do domnělé samoty
soukromou tvář pohltila mlha

pohltila pána
co zná vše potřebné
jenom netuší
proč by vzpomínal
na film promítaný v jeho hlavě
za zatáčkou spánku.

Možná byl také dítětem
v jeslích pohozeným do kouta
jako kus hadru
protože nevyfasoval rodiče
co mohli zaplatit úplně všechno.

Možná byl také dítětem
které už chtělo dospět
a dnes kolikrát neví
proč by se hnal někam na vrchol
kde třeba nepotká vůbec nic
jen vlastní stín
mířící do nižších pater
topit se v šanonech slov na hlavičkových papírech
co musely být bezpodmínečně
odeslány a potvrzeny
založeny a kontrolovány
zkartovány a....

Oblíbil jsem si slovo možná
protože mi voní po překvapení
bez něhož by člověk mnohdy zapomněl
proč vlastně dýchá.
Asi o ničem...
Asi o ničem.

Dívky v křeslech
uschlé růže ve váze
nafukovací člun
čeká na plavbu
do neznámých vod...

Dívky v křeslech vypráví
co budou dělat
až růže ve váze vymění
člun odfoukne starý vzduch
a s nádechem je odveze
do neznámých vod
aby zapíchly své ostny
a přestaly vyprávět.

Ostny změkly v odpadkovém koši
popeláři jezdí jednou týdně
ikdyž čas neexistuje...
Na Jižní Moravě.
Na Jižní Moravě.

To bílé víno je uděláno z červených hroznů
rozplývá se na jazyku dříve
než stačím zachytit jeho tajemství
nočního společenství
když spí i silnice
a nikdo se neptá
kolik za litr
jakoby snad někdo mohl tušit
proč je třeba bílé z červeného
některý člověk z husí kůže
a jiný z koupelny napuštěné šampaňským...
Těžko bych mohl vědět.
Těžko bych mohl vědět...

Kdybys mi už dávno neřekla
co nosíš na svých bedrech
na lopatkách
které tvarují mé prsty
skrze něž se dobíjím
abych se Ti mohl připomenout
jako kohout z rána

těžko bych mohl vědět
že pro Tebe nejsou ničím novým
spadlé elektrické dráty
jež si na své cestě dosud nepotkala...
Miss tisíciletí.
Miss tisíciletí.

Víš
co mě na mé ženě
mimo jiné přitahuje
její vrásky
protože možná tuším
kde je potkala
čtu v nich jako v Bibli
jako v otazníku
kdy mohu říci (?)
už nejsem dítě....teď
jsem dospělý....teď
vždyť ani neumím rozluštit
barvy zívajícího října v polštáři listopadu.

V televizi dávají "Miss tisíciletí"
zase mi potřebují něco ukázat
ale nestihli to
oči mi otevřela až moje dcera
chtěla prostě čůrat
televize už zapomněla zrnění
pořád se mě snaží bavit

první vypínám zvuk
ještě chvíli pozoruji ta velká gesta...
...prudké pohyby...výstřely...
...pneumatiky rozvířily prach...
...vrtulník je pronásleduje...
...už na ně zase míří...
vypínám
jdu spát.

Víš
kde jsem viděl miss tisíciletí
na porodním sále
tehdy poprvé se nestydím za to
že jsem se opil
protože tohle rozchodit ve střízlivém stavu
by snad dokázal jenom Bůh

ba ne
styděl jsem se
když mi druhý den podala ruku
rozpálenou čtyřicítkou
a mohl jsem se tisíckrát naparovat
chlapskými bláboly
její horečku jsem do svého těla
nedokázal přenést.

Víš
kdy jsem viděl
hovořit o Bohu beze slov
při pohledu na kojící ženu
pokud někdy zapomenu
na vůni mateřského mléka
které mohlo nasytit čisté stvoření
pak mě pohřběte
kde vás napadne
těžko by ještě cokoliv mělo smysl.
Zdání nehybnosti.
Zdání nehybnosti.

Na moři v dálce loď
budí zdání nehybnosti…

Možná rybáři vytahují na palubu sítě
a možná Ježíš na ní spí před bouří
učedníci nejistě hledí
na tmavé blýskající mraky
rackové prudce mění směr letu
kreslí tajné mapy na obloze…

Přestaneme se bát říci – mám strach (?)
jako děti když zavírají oči
před příběhy blesků na zdi
v napjatém očekávání
jak jim je dopoví hromy…

Přestaneme se bát říci – mám strach (?)
dříve
než loď zmizí z dohledu
a nebude už nikoho
kdo může náš strach vzít pod svá křídla
kdo se nevysměje našemu utajenému dětství
za maskou vrásek
protože by se smál sám sobě
protože
možná dokud jsme děti
není s námi jen ON
ale i my s NÍM.
Noční výlet.
Noční výlet.

Slunce s Měsícem se potkaly
nad hladinou rybníka
a vteřinoví návštěvníci
ze světa ticha
skákající mimopozemšťané
jim dělali společnost
dříve než změníme jejich návštěvu
v slalom příborů mezi kostmi…

Slunce s Měsícem se potkaly
jako budoucí manželé
co se od dětských let míjeli
a neměli ponětí
že najdou společné patníky
že uvěří v dosud nespatřené…

Ranní mlhy
tušení přízraků
holínek a sítí
cigareta hasne v bahně

a v nádržích opět potěr
krmení připraveno
každý má své míry
a možná
stejnou naději…
Matce.
Matce.

Školní lavice mi z nebe dává lekci
myslel jsem si
že umím měřit a vážit
co vím o prachu
který celý život utírám
z příjemných věcí…

Co vím o životě
ptám se sám sebe
když se hromadně přepravuji
a vezu v igelitové tašce
urnu své mámy…

Vidím jí jako dnes
jdeme spolu naposledy městem
hůlčička a nesmělá chůze
shrbená záda a unavený pohled
ale za tím vším
cosi nedostižně silného
když v obchodě několikrát řekla
„To vezmu, to má táta rád“
šel jsem jen tiše vedle ní
protože každé slovo by v tu chvíli
bylo hříchem.
V sevření...
V sevření.

/Docela nedávno jsem se pojmu krize středního věku, dnes již nevím proč, smál…/

Ještě se běží
v sevření
kusy skla
skousnout
v mikroskopu tma
bláto zasychá
co zbývá tvarovat (?)
umět se opít
s absencí promile
každý je mistr…fronta na latríně

umět se opít
s absencí promile
vymazat z paměti
vůni moštu
ze zakázaných jablek
vůni bez jediného polknutí
už nechci myslet
na hluboké jeskyně v Tvých očích
baterka slábne
lano je na konci

Dávkovač léků
ráno a večer
elektrický ohradník
těch pár voltů stačí

k čemu (?)

umět se opít
s absencí promile…
Internetový obchod - potřeby pro domácnost.
Amatérský literární server
Amatérská literární tvorba
Internetový kulturní magazín
Ukázkový odkaz
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one